Dnešní svět
30. 7. 2014
Dnešní svět se jeví zároveň jako mocný i slabý, schopný nejlepšího i nejhoršího, neboť se mu otvírá cesta k svobodě nebo otroctví, k pokroku nebo úpadku, k bratrství nebo k nenávisti. Člověk si uvědomuje, že je na něm, aby správně usměrňoval síly, které sám vyvolal a které ho mohou buď rozdrtit, anebo mu sloužit. Proto si klade některé otázky.
Rozpory, jimiž trpí dnešní svět, souvisí s hlubší rozporností, jež tkví v srdci člověka.
Neboť v člověku samém je mnoho činitelů, které se mezi sebou střetávají. Zatímco na jedné straně zjišťuje, že je mnohostranně omezen, neboť je bytost stvořená, cítí na druhé straně, že je ve svých touhách neomezený a povolaný k vyššímu životu.
Mezi mnoha věcmi, které ho lákají, je nucen neustále volit a některých se zříkat. Navíc je slabý a hříšný, a tak často nedělá, co by dělat chtěl. Proto sám v sobě trpí rozpolceností, a z té vzniká tolik vážných rozbrojů také ve společnosti.
Dost lidí odvádí od zřetelného uvědomění tohoto dramatického stavu jejich praktický materialismus, anebo jim třeba brání bída, která na ně tíživě doléhá, aby se nad tím vůbec zamysleli.
Mnozí se domnívají, že naleznou klid v některém z různých výkladů světa, které se jim nabízejí.
Někteří zase očekávají, že lidstvo dospěje k pravému a plnému osvobození pouhým lidským přičiněním, a jsou přesvědčeni, že budoucí vláda člověka nad světem splní všechna přání lidského srdce.
Nechybějí ani takoví, kteří se vzdali naděje nalézt smysl života a vychvalují odvahu těch, kteří se domnívají, že lidská existence postrádá jakýkoli opravdový význam a snaží se jí dát celkový smysl jen na základě vlastního rozumu.
Tváří v tvář dnešnímu vývoji světa však neustále roste počet lidí, kteří si kladou a s novou naléhavostí pociťují nejzákladnější otázky: Co je člověk? Jaký je smysl bolesti, zla, smrti, které přes všechen dosažený pokrok trvají? Nač ona vítězství, tak draze dosažená? Čím může člověk přispět společnosti a co od ní může očekávat? Co přijde po tomto pozemském životě?
A církev věří, že Kristus, jenž pro všechny zemřel a vstal z mrtvých, dává člověku skrze svého Ducha světlo a sílu, aby mohl dostát svému nejvyššímu povolání, a věří, že lidem nebylo dáno pod nebem jiné jméno, v němž by došli spásy.
Věří také, že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a Učiteli.
Kromě toho církev tvrdí, že za všemi změnami je mnoho věcí, které se nemění a které mají svůj poslední základ v Kristu, jenž je stejný včera, dnes i navěky
(Gaudium et spes, n. 9 -10)
