Pesi pouť do Říma 2016
Po stopách našich Věrozvěstů z Velehradu do Věčného města
PhDr. Karel Kavička
5. 7. 2016
V neděli 26. června 2016 skončilo pěší putování do Věčného města Říma, uskutečněné ve Svatém roce Božího milosrdenství vyhlášeném Svatým otcem Františkem, ke Svatým branám v Římě.
Pěší pouť začala v pondělí 2. května 2016 na posvátném Velehradě. Na jejím počátku byla obětována za účastníky poutě mše svatá v kapli Panny Marie Matky Jednoty. Hlavním celebrantem byl předseda Matice velehradské Mons. Jan Peňáz. Koncelebroval správce velehradské farnosti P. Petr Přádka, SJ spolu s P. Michalem Sekničkou, kaplanem ve Křtinách. Po mši svaté prošli tři poutníci z Moravy Karel, Jirka a Rudolf s několika dalšími poutníky, kteří je doprovázeli v první etapě, Svatou bránou a vydali se na 1298 km dlouhou a dva měsíce trvající pěší pouť ke Svatým branám v Římě. Třikrát se k nim na cestě, na část putování, připojil Jano z Bratislavy.
Prošli jsme několika zeměmi: ČR, Slovenskou republikou, Rakouskem, Maďarskem, přes Slovinsko do Itálie, samostatnou republikou San Marino do nejmenšího státu světa Vatikánu. Šli jsme denně v průměru 30 km za každého počasí. Námi zvolená trasa kopírovala kroky našich Věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, kteří v 9. století do Říma opakovaně putovali. Víme, že navštívili Blatnohradské knížectví knížete Kocela v Blatnohradě (dnešní Zalakaros na jih od Balatonu) a dále, že došli do Benátek a odtud na papežovo pozvání do Říma.
Při procházení rakouskými a maďarskými nížinami, jsme si uvědomili, že jdeme prastarou a pohodlnou Jantarovou stezkou, spojující Baltické a Jaderské moře. Ta nás dovedla až do Szombately, její velké křižovatky, kde se stezka dělí na dvě větve. Na jih do Řecka a na jihozápad do Benátek. Po té jsme se vydali i my. Rozsáhlé maďarské nížiny vystřídala malebná hornatá krajina Slovinska, lemovaná na severu zasněženými vrcholky Alp.
V hlavním městě Ljubljaně kde nás ochotně přivítal laskavý kněz, kterému ve Slovinsku říkají župnik, jménem Jože Plut, farář katedrály sv. (Nikolaje) Mikuláše, jsme po bohoslužbě prošli Svatou bránou tak jako mnohokrát před tím např. na mariánském poutním místě Ptujská Hora. Kolem Ljubljany se rozkládají úrodné nížiny s rozsáhlými vinicemi ale i velkými plochami chmelnic. Na italské straně se krajina změnila. Místo malovaných kostelů a kapliček, Božích muk a křížů z doby barokní, kde jsme se cítili jako doma, jsme procházeli rozkvetlou románskou krajinou s cypřiši, piniemi, omamně vonícími keři s bílými květy a palmami. Kamenné stavby kostelů a chrámů vydávaly svědectví o své dávné a bohaté historii. Krajina je protkána sítí zavodňovacích kanálů a vlní se rozlehlými lány právě dozrávajícího obilí. Sklizeň je zde koncem června.
Objevují se první památky z dob antiky. Velkým zážitkem pro nás bylo, když jsme po měsíci putování v blízkosti Terstu (Opicine), došli pěšky ze střední Evropy až k Jaderskému moři. Procházeli jsme kolem letovisek Miramare, Bibione až do Benátek, kde na Jantarovou stezku navazuje stezka Hedvábná, vedoucí až do daleké Číny. Poklonili jsme se památce apoštola sv. Marka. Po té jsme procházeli mohutnou deltou veletoku Po (Pád), která je chráněnou přírodní reservací. Hlavní tok jsme překonali po 3 km dlouhém mostě. Na cestě nás zastihla silná bouře. Schovali jsme se v blízkém klášteře Pomposa. Objevili jsme bezděky šperk mezi italskými kláštery. Když jsme sdělili odkud a kam putujeme, nabídli nám zdarma prohlídku i ubytování. A tak jsme strávili noc v Abbazia di Pomposa, zvaném Del Monasteruium in Italia Primum (z italských klášterů ten První), jehož historie sahá až do 10. století. Byl to dar k svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
V sobotu ráno odcházíme do 25 km vzdáleného letoviska Lido degli Estensi, kde jsme přijati ve farnosti sv. Pavla. Zde jsme odpočívali i celou 10. neděli v mezidobí. Do Říma už jen tři týdny a 409 km. Okusili jsme také koupel v předsezónním Jaderském moři a zjistili jsme, že voda je již vhodná ke koupání. To se opakovalo v krásném přímořském letovisku Cesenatico, poblíž Rimini. Tam jsme obrátili své kroky směrem od moře k horským pásmům pohoří Apeniny. Nejdříve jsme prošli historickým městem Ravennou, Svatou bránou v katedrále a pak jsme putovali dále do San Marina, malé samostatné republiky. Žasli jsme nad městským státem, neskutečně přilepeným jako vlaštovčí hnízdo k úbočí strmé skály.
Tím začal náš přechod přes Apeniny, pohořím táhnoucím se celým středem Itálie od severu k jihu. Byl to přechod několika horských pásem po silnicích stoupajících prudce v serpentinách do horských průsmyků s nádhernými přírodními scenériemi a prudce klesajících do údolí, oddělených od sebe horskými pásmy, s malebnými městečky Auditore, Urbino, Cagli, Gubbio, Perugia, Assisi, Foligno, Spoleto a dalšími starobylými sídly, obehnanými hradbami a s domky, poskládanými vedle sebe a nad sebou jako Betlém.
V Assisi jsme navštívili hrob sv. Františka i katedrálu, kde jsme také prošli Svatou bránou. Nečekaný dar jsme obdrželi při předem neplánované návštěvě blízkého kostelíka sv. Damiána, který sv. František se svými druhy obnovil a kde jsme mohli na vlastní oči vidět Františkův kříž. Zúčastnili jsme se spolu s řeholníky a řeholnicemi mše svaté, celebrované kardinálem Angelem Comastrim, arciknězem baziliky sv. Petra a generálním vikářem státu Vatikán. Otec kardinál nám po mši svaté požehnal a podepsal se na titulní stranu našich Kredenciálů, poutnických průkazů, v té době již zaplněných razítky a podpisy do posledního místa. Účast na mši svaté v kostelíku sv. Damiána byl pro nás nezaslouženým darem a vrcholem našeho dosavadního putování.
Úžasný zážitek nám přinesl pobyt v Marmore u Terni se 160 m vysokým vodopádem. Když jsme tyto malebné kraje Apeninského pohoří opouštěli, bylo nám po nich teskno. Po sestupu do nížiny s klidně meandrující a mohutnou řekou Tevere (Tibera), asi 70 km na severovýchod od cíle putování, jsme si uvědomili, že jsme již vlastně jednou nohou vkročili do Věčného města.
Do Říma jsme doputovali ve čtvrtek, dne 23. června 2016. Prošli jsme rušným předměstím s nádherným olympijským stadionem, lemovaným galeriemi bílých antických soch, symbolizujících jednotlivé olympijské sporty. Po přísných bezpečnostních prohlídkách jsme ve 14. hodin 12 minut prošli Svatou bránou ve velechrámě sv. Petra. Pak jsme v boční kapli s vystavenou eucharistií v modlitbě vzpomínali na všechny doma, členy našich rodin a celou řadu přátel a známých. Zvláště pak na otce arcibiskupa Jana Graubnera, který nám poslal na dálku své požehnání, Mons. Jana Peňáze, který nás doprovázel svými modlitbami, Matici cyrilometodějskou v Olomouci a všechny její pracovníky i čtenáře Světla a na všechny, kteří nás na dálku duchovně doprovázeli. Modlili jsme se také za desítky těch, kteří nám na naší dlouhé cestě jakýmkoliv způsobem pomohli poskytnutím ubytování, radou na cestu i jinak. Modlili jsme se také za sebe, aby nám toto putování přineslo světlo do našeho života po návratu domů.
Následující den v pátek, jsme se vydali na pěší pouť do dalších papežských basilik se Svatými branami. Byl to 18 km okruh, začínající v basilice sv. Pavla před hradbami. Dále naše kroky směřovaly k Matce všech římských a světových chrámů, majestátní basilice sv. Jana Křtitele v Lateránu a nakonec do malebné basiliky Santa Maria Maggiore. Nedaleko ní jsme objevili a navštívili chrám Panny Marie Ustavičné pomoci.
Celé toto pěší putování v rámci mimořádného Svatého roku Božího milosrdenství jsme zakončili modlitbou v kostele sv. Klimenta u hrobu sv. Cyrila. By to projev naší úcty a vděčnosti za dar víry nám a celému národu. V Římě jsme byli ubytování v nově rekonstruovaném českém poutním domě Velehrad, kde nás vlídně přijal jeho správce P. Jaromír Zádrapa, SDB a všichni milí zaměstnanci.
Zpět jsme se vrátili doprovodným vozidlem, které nám ochotně zapůjčila CK Miklastour Prostějov manželů Jany a Jindřicha Miklasových.
Při celé pouti jsme se snažili řídit pravidly cyrilometodějských poutníků obsažených v Magně chartě poutníka: "... pouť se jde na znamení pokání, s prosbou za sebe a své blízké, s přáním nalézt cestu či směřování ve svém dalším životě, s poděkováním za krásu přírody, kterou procházíme, i za schopnosti, které nám umožňují vydat se na cestu, a hlavně za vyslyšené prosby a obdržené dary. Pro poutníka je pouť příležitostí zpomalit tak, aby byl jeho čas měřen krokem a modlitbou. Pouť tak napomůže ke zlepšení tělesného i duševního stavu. Kdo se vydá na pouť, vydává se tím zároveň ze svých jistot, do určité nezajištěnosti. Přitom zjišťuje, že ačkoliv jistot ubylo, radost zůstává. Zažívá, jak jeden druhému pomáhá, jak jsou všichni na sobě v tom dobrém smyslu slova závislí. Proto také platí, že pouť je od srdce k srdci... Poutník vyjadřuje svým putováním zkušenost křesťanů, že jsme zde na zemi "na cestě"..."