Karel KAVIČKA

V posledních letech sleduji a prožívám politické, kulturní a společenské události doma i ve světě s určitým nadhledem a odstupem. Vzpomínám si, s jakou nadějí a očekáváním jsme slavili Jubilejní rok 2000 a následně prožívali vstup do třetího tisíciletí s tím, že se lidstvo jako celek poučilo z událostí právě skončeného krvavého dvacátého století s miliony mrtvých po dvou totalitách-fašismu a komunismu a nebudeme muset ve třetím tisíciletí znovu prožívat krvavé masakry a sledovat, jak svět znovu balancuje na pokraji světové války, v pořadí již třetí. Válka na Ukrajině, nyní válečný konflikt Palestina-Izrael nás přesvědčují, že naše naděje se nenaplnily, že k jejich uskutečnění je daleko...

V této rubrice bych se rád zaměřil na současné dění v naší společnosti, které mne zneklidňuje. Pominu ne příliš dobrou ekonomickou situaci, doprovázenou vysokými cenami energií i zboží, inflací a problémy v důchodovém systému.

Zneklidňuje mne především situace týkající se oblasti morální a společenské, zejména konkrétní snahy o ohrožení našich rodin jako základu církve i státu. Mnohdy až násilné propagování tzv. nových a pokrokových teorií Genderu, zakotvených v Istanbulské úmluvě a návrhů na zavedení manželství pro všechny. Tisíciletý řád, přírodní i Boží zákony jsou označovány za zastaralé, nepokrokové a jejich zastánci jsou veřejně napadání a dehonestováni.

Proto chci na tomto místě postupně předkládat k úvaze a zamyšlení články, postřehy a názory na daná témata, která budou vyjadřovat i můj osobní postoj a životní zkušenosti.

První téma: GENDER

Gender je označován za sociální pohlaví, někdy rod. Je pojem užívaným pro označení osobní identity a společenské role jedince ve vztahu k maskulinitě a feminitě. Gender jednotlivce znamená, do jaké míry se daný člověk cítí být mužem či ženou, které pohlaví je mu okolím přisuzováno a jaké chování a povahové rysy jsou od něj proto očekávány.

Na rozdíl od kategorie pohlaví, ze které gender vychází a která je založená především na biologických základech, bývá gender většinou chápán jako společenský konstrukt, tedy jako soubor lidmi vytvořených představ a pravidel. Západní společnosti obvykle vycházejí z konceptu dvou genderů (mužského a ženského). Univerzalita a vhodnost tohoto striktně binárního pojetí však bývá zpochybňována, stejně jako možnost vůbec přesně oddělit pojmy pohlaví a gender.

 Chování, které se od jedince na základě genderu očekává či je akceptováno, se nazývá genderová role; souhrn těchto očekávání je pak označován za ideologii genderových rolí.

V akademických textech se pojem začal poprvé objevovat v 50. letech 20. století, užíval ho sexuolog John Money. Jeho větší rozšíření je však spojeno až s vzestupem feministického bádání v 70. a 80. letech.

Performativní chápání mužství a ženství, tedy hraní genderů jakožto proměnlivých kategorií podle různých společenských situací, se stalo východiskem postmoderního feminismu.

Někdy bývá gender označován jako kontinuum, s pólem maskulinity na jednom konci a pólem feminity na druhém konci, přičemž každý jedinec zaujímá pozici mezi oběma póly. (Převzato z Wikipedie).

Jde tedy o poměrně nový a dosud průkazně nezdůvodněný konstrukt, který se snaží prosazovat nyní i v naší společnosti dosti násilným a agresívním způsobem. Jaké může způsobit škody a nenapravitelné problémy bych chtěl demonstrovat na zkušenosti rodiny Raimerovy z Kanady, která se dostala do péče výše zmíněného propagátora generového hnutí Dr. Johna Moneye. Money věřil, že genderová identita člověka je sociální konstrukt a výsledek jejich výchovy. Jako takový navrhl, že někdo by mohl být "učen" identifikovat se jinak než svým biologickým pohlavím. Money si myslel, že děti jsou "genderově neutrální" až do věku dvou let a teoretizoval, že rodiče mají časové období, které nazval "genderovou bránou", během níž mohou ovlivnit pohlaví svého dítěte chováním.

Doktor proto učinil radikální návrh na chirurgické přeřazení pohlaví Bruce Reimera, což zahrnovalo kastraci jeho penisu a místo toho mu dal protetickou vagínu. Pak by byl vychováván jako dívka a nebylo mu řečeno o jeho bývalé identitě. Reimerovi rodiče souhlasili s procedurou a nucený přechod dítěte začal krátce před jeho druhými narozeninami v roce 1967. Pro Moneyho tato situace poskytla příležitost prozkoumat jeho teorii o genderové identitě. Jeho lékařská rada se však v případě Davida Reimera ukázala jako fatálně mylná.

Příběh Davida Reimera. Pokus udělat z chlapce dívku končí smrtí!

 Napsal Pavel Beneš (22.6.2016)                          

„Jmenuji se David. Narodil jsem se jako Bruce. A vyrůstal jako Brenda. Zavinil to jeden slavný doktor. Prý pro moje dobro. Nikdy jsem však jako holka šťastný nebyl. A vlastně ani potom. Za chvíli si vpálím kulku do hlavy.“

Už od mládí toužila Janet Reimerová z kanadského Winnipegu (v provincii Manitoba) po dvojčatech. S manželem Ronem se jich 22. srpna 1965 opravdu dočká. Jsou to kluci a dostávají jména Bruce a Brian. Štěstí však netrvá dlouho. Banální zákrok končí katastrofou. Jako osmiměsíční mají vinou zúžené předkožky potíže s močením. Pomoc je snadná. Obřízka. „Je to jednoduchý zákrok, zítra si chlapečky můžete vzít domů,“ uklidňuje je sestra v nemocnici. Urolog však dělá tragickou chybu. Místo skalpelu použije kauterizaci a Brucemu při zákroku nešťastnou náhodou upálí celý penis. Reimerovi jsou zoufalí. Jak teď bude vypadat život jejich chlapečka? Co mají dělat? Kam se obrátit? Netuší.

Janet náhodou zahlédne v televizi pořad, kde vystupuje sebevědomý psycholog John Money (1921–2006). „Dítě je nepopsaný list,“ vysvětluje Money, když ho navštíví v americkém Baltimoru. „Nejlepším řešením bude změna pohlaví. Vychovat ho jako dívku.“ Jejich obavy uklidní lavina odborných znalostí a lékařovo sebevědomí. Ví, co dělá. Je kapacita. Lékař si v duchu mne ruce. Získal úžasný materiál pro svůj výzkum. Protože jde o dvojčata, bude mít jedinečnou příležitost ověřit v praxi svou teorii o vlivu výchovy na formování genderové identity. Operace dopadla úspěšně a z Bruce se stává Brenda. Rodiče ho vychovávají jako dívku a pravidelně Moneymu píší podrobné zprávy.

Lže nebo nechce vidět pravdu?

V roce 1972, to má Brenda šest let, na základě pozorování i zpráv rodičů Money zveřejní zprávu o úspěšné změně chlapce v dívku. Stává se vědeckou senzací. Skutečnost je však zcela jiná. „Brenda nebyla jako dívka šťastná. Bez ohledu na to, co jsme pro ni dělali,“ vzpomíná matka. „Byla osamělá a všichni se jí vysmívali. Že je jako jeskynní žena.“ Chovala se spíš jako kluk než holka. Panenky ležely pohozeny v koutě. Raději si hrála s bratrovými hračkami. Oblékala se jak kluk a později se přejídala, aby zakryla prsa rostoucí po dávkách estrogenu. „Oblékat se jako holka. Chovat se jako holka. Nesnáším to!“ vzteká se.

Z Brendy se stává David

Sourozenci odmítají kontroly u Moneyho a v roce 1979 se Brenda definitivně vzepře. „To si raději podříznu krk, než tam znovu vkročit,“ vyhrožuje. Vychází najevo, že je doktor nutil hrát různé erotické hry, svlékat se a dokonce je fotografoval. Krátce před operativní konstrukcí pochvy, rodiče boj vzdávají a řeknou dětem pravdu. Brenda okamžitě ukončí hormonální léčbu a rozhodne se stát opět chlapcem. Do roku 1997 podstoupí řadu operací. Injekce testosteronu, amputaci prsů, rekonstrukci penisu. Ožení se s Jane Fontaineovou a stává se nevlastním otcem jejích tří děti. Stále ho však pronásledují těžké deprese.

Příběh bez šťastného konce

U Davidova bratra Briana vyvolaly psychické potíže příznaky schizofrenie. V roce 2002 spáchal sebevraždu. Předávkoval se antidepresivy. Přesto Money dál publikoval články o historickém úspěchu svého experimentu. To vedlo Davida k rozhodnutí veřejně vystoupit, uvést věci na pravou místu, varovat lékaře a zachránit další děti před podobným osudem. O dva roky později, 5. května 2004, stále deprimovaný smrtí bratra, depresemi, ale také ztrátou zaměstnání a rozpadem manželství, vzal David pistoli a vpálil si kulku do hlavy. Bylo mu 38 let.

Janet Reimerová přišla o milovaná dvojčata. A ten, který to zavinil? Až do smrti působil jako profesor pediatrie a lékařské psychologie na Univerzitě Johna Hopkinse v Baltimore. Sbíral lékařská ocenění a pěstoval si pověst průkopníka na poli sexuálního vývoje a identity pohlaví. Zemřel jako vážený muž…

2. téma: ISTANBULSKÁ ÚMLUVA

Jde o mezinárodní smlouvou Rady Evropy zaměřenou na potírání a prevenci násilí na ženách a domácího násilí. Úmluva se zaměřuje na prevenci, ochranu obětí a stíhání pachatelů genderově podmíněného násilí, tj. násilí páchaného na člověku pro jeho gender. Úmluva také nově definuje některé trestné činy a požaduje po státech, aby je zavedly do svého trestního řádu. I když úmluva mluví výslovně o ženách, jakožto primárních obětech domácího násilí (podle odhadů se ve více než 90 procentech případů stávají jeho oběťmi ženy-vychází se jen z nahlášených případů), hned v čl. 2 vybízí smluvní strany k aplikaci stanovených zásad na všechny oběti domácího násilí, tedy i na muže, děti nebo seniory. Úmluva také zavádí možnost působení neziskových organizací ve vymáhání.

Dne 14. března 2012 jako první ratifikovalo úmluvu Turecko, které 20. března 2021 od úmluvy odstoupilo. Česká republika dosud Istanbulskou úmluvu neratifikovala. V červnu 2023 ale členské státy Evropské unie odsouhlasily připojení k úmluvě a smlouva se tak stane závaznou i pro Česko ve věcech spadajících do pravomoci EU. (Wikipedie)

Na možné problémy ratifikace smlouvy a jejího uplatnění u nás věcně upozornil ve svém článku senátor Zdeněk Hraba, s jehož obsahem a argumentací souhlasím a jehož text cituji:

ISTANBULSKÁ ÚMLUVA: ĎÁBEL JE SKRYTÝ V DETAILU

Napsal Zdeněk Hraba, nezávislý senátor v klubu ODS pro internetový portál Neviditelný pes.

3.10.2023

Kdo vztáhne ruku na ženu s cílem jí ublížit, ten prostě není normální a musí být potrestán. Násilí mezi slušné lidi prostě nepatří. Ale Istanbulská úmluva jen těžko pomůže v boji proti domácímu násilí. Za to však obsahuje několik nebezpečných věcí, o kterých samozřejmě protagonisté taktně mlčí.

I já se přiznám, že s naprostou většinou obsahu Úmluvy souhlasím, zároveň je ale důležité si přiznat, že vše reálné – všechna trestněprávní hmotná ustanovení – týkající se boje proti domácímu násilí, co po nás Úmluva požaduje, už v právním řádu máme. A nebráním se diskuzi o zpřísnění, jsem pro, ale ani k tomu Istanbulská úmluva nepomůže. To si totiž musíme odmakat sami, vlastními zákony, ne ratifikací ideologické úmluvy.

Ďábel je ale skrytý v detailu.

Istanbulská úmluva je plná ideologického balastu, který prostě do našeho právního řádu nepatří.

Tak například:

Článek 8: povinnost státu „přidělit přiměřené finanční a lidské zdroje pro náležité uplatňování integrované politiky, opatření a programů zaměřených na prevenci a potírání veškerých aktů násilí spadajících do působnosti této úmluvy, a to i těch, jež zajišťují nevládní organizace a občanská společnost.“

Takže ve skutečnosti se stát zaváže k nalévání peněz organizacím, které si na těchto bohulibých tématech postaví svůj byznys.

Článek 12: „Strany podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“

Pod to mohou různí aktivisté schovat opravdu cokoliv. Dotkne se to i tradic, jako je velikonoční pomlázka? Jak čtu text Úmluvy, tak ano, protože Čl. 12 dále říká: „Strany se zasadí o to, aby žádný akt násilí ve smyslu této úmluvy nemohl být ospravedlňován kulturou, náboženstvím, tradicí či tzv. „ctí“.“

Článek 14: děti mají být ve školách poučování o „nestereotypních genderových rolích“. Co to je? Muži a ženy jsou si rovni, ale rozhodně nejsou stejní. Má to znamenat povinnou výchovu směrem k nebinárnímu čemusi? Proč navíc cpát do našeho právního řádu módní slovo „gender“? Gender není pohlaví, gender je pouhá něčí představa, kterou lze těžko právně definovat.

Článek 60: prolomení azylového práva a umožnění „genderově podmíněných žádosti o azyl“. Opět lehce zneužitelné, když si kdokoliv vymyslí, že je ve vlastní zemi pronásledován kvůli přihlášení se k genderu XY. Nedá se to prokázat. Ale tady už práci odvedlo ministerstvo vnitra, které (proč asi?) tlačilo na prosazení novely azylového zákona, která tuto podmínku obsahuje. Nehlasoval jsem pro, ale je to jen další argument, že Úmluvu ratifikovat už tedy nepotřebujeme.

A nejvíc vypovídající o Istanbulské úmluvě je, že nejsilnějším argumentům protagonistů je, že „je ostuda, že jsme ji neratifikovali“. To je argument dobrý možná tak pro aktivisty, jako právní argument ale neobstojí.

Právní normy nemají být platformou pro deklaraci ideologických klišé a floskulí, těch je však Istanbulská úmluva plná. Proto nejsem pro její ratifikaci. Zároveň ale podporuji snahy na posílení zákonné ochrany obětí násilí a je dobře, že přesně na tom ministerstvo spravedlnosti vedené Pavlem Blažkem pracuje.

3. téma: MANŽELSTVÍ PRO VŠECHNY

Nejprve si připomeňme pojem manželství, jak je dosud chápáno a zakotveno v platných zákonech České republiky.

Manželství je obecně právní a společenská instituce, přítomná skoro ve všech kulturách světa, která lidem uvnitř tohoto svazku ukládá práva a povinnosti, upravuje práva mezi nimi, stejně tak jako mezi jejich dětmi a příbuznými.

Podle českého Občanského zákoníku je manželství trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem stanoveným zákonem. Nový OZ č. 89/2012 Sb., § 656-675 ve znění pozdějších předpisů).

V České republice je manželství dobrovolným, v zásadě trvalým a rovnoprávným soužitím muže a ženy, které je založeno zákonem stanoveným způsobem–sňatkem. Jeho hlavním účelem je dle zákona „založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc“ mezi partnery.  Vznikem manželství vznikají práva a povinnosti manželů. Zákon počítá s tím, že lidé nejsou dokonalí a že vztahy mezi manželi se mohou zhoršit. Proto zákon o rodině počítá i s rozvodem.

Manželstvím vzniká rodina, která však není nijak zákonem definována. Pojem rodina je tedy potřeba vykládat v obecném slova smyslu. Rodinu tvoří manželé, jejich děti, eventuálně další příbuzní, kteří s nimi společně žijí a kteří ve smyslu občanského zákoníku tvoří společnou domácnost a kteří vůči sobě mají vzájemná práva a povinnosti. (Převzato z Wikipedie).

V polovině minulého století se v rámci rozvoje feminismu a boje za rovná práva žen objevují v západních zemích, nejprve v USA, požadavky na legalizaci práva na zakládání manželství stejnopohlavními páry, odvolávající se na uplatňování Lidských práv. To vyústilo až do současného boje za „manželství pro všechny“.

Při této otázce si připomínám slova uznávaného vědce, kněze, lékaře i psychologa Maxe Kašparů: „Společnost znovu ideologizuje. A není to jen jedna ideologie. Teď jich je hodně. Domnívám se, že jednou z hlavních příčin ideologizace je, že jsme se zřekli v životě, ale také ve školství praktické hodnotové životní filozofie. Zakladatelé naší civilizace (např. velcí filozofové Sokrates, Platon, Aristoteles, Tomáš Akvinský) kultivovali duši, což vyžaduje velké úsilí. Kdežto ideologie je jednoduchá. Člověk přijme ideologický pohled na svět a ten se tváří, jako že mu dokáže vysvětlit všechno, vůbec není třeba přemýšlet… Po dvou totalitách, tedy nacismu a komunismu, které šlapaly po lidských právech, teď přichází totalita lidských práv. Pod ni nespadá jen multikulturalismus, genderismus, homosexualismus a podobně, ale v podstatě úplně jakýkoli nesmysl kohokoli napadne. Jednoduše řečeno je to prosazování vlastního sobectví, od běžného po naprosto zvrácené, a vymáhání si na společnosti uznání svého sobectví jako něčeho, na co má někdo právo. Proto jsou zastánci těchto nových ideologií úplně stejně nesnášenliví jako zastánci těch starých. Šíření nesnášenlivosti a současně obviňování z nesnášenlivosti všech kolem sebe, to je jejich mantra“.

Kladu si otázku, zdali za touto stále se rozšiřující a dnes již téměř celoevropskou až globální kampaní musí stát někdo mocný. Odpověď na tuto otázku dávají následující řádky:

Podle západních médií za aktivistickým počínáním velkých byznysů stojí politika globálních investičních firem formovaná na principech tzv. ESG (Environmental, social and corporate governance) a DEI (Diversity, equity and inclusion). Významným hráčem na tomto poli je společnost BlackRock Inc., která je největším světovým správcem aktiv s majetkem přes 10,1 bilionu dolarů (2021). Mechanismus funguje tak, že BlackRock uděluje firmám ESG skóre podle toho, nakolik splňují požadavky přesahující čistě ekonomické, kvantitativní ukazatele. Jedná se právě o postoje ke klimatické politice, zastoupení menšin, LGBT a k dalším sociálně-politickým tématům. ESG skóre jsou pro firmy zásadní, jelikož mají vliv na jejich schopnost přilákat investory. Velké korporace proto každoročně vydávají zprávy o stavu ESG, v nichž se chlubí investorům, jakých se jim podařilo dosáhnout úspěchů v podpoře sociálně-politických témat uvnitř firmy i ve společnosti. Tato globální firma BlackRock doporučuje firmám: „Musíte vynucovat určité chování. Pokud je nebudete vynucovat, ať už jde o gender, rasu nebo složení vašeho týmu, bude to na vás mít dopad. Musíme si vynutit změny!“ Společnost BlackRock začínala v roce 1988 s osmi lidmi v jedné místnosti a od té doby se vyvinula v globální firmu, která spravuje více aktiv než kterákoli jiná. Předsedou představenstva, generálním ředitelem a zakladatelem je Larry Fink spolu s dalšími sedmi partnery, kteří měli jediné společné poslání-pomáhat stále většímu počtu lidí zažívat finanční pohodu. Vyvinula se v největší Investiční společnost na světě. Management v průběhu historie stále hledal nové způsoby, jak přispět ke spravedlivější a odolnější budoucnosti pro všechny. To byl jejich cíl od prvního dne, který platí dodnes. BlackRock spojuje tvorbu bohatství, inovace a udržitelnou angažovanost. Investuje úspory soukromých osob a prostředky institucionálních klientů po celém světě. Díky neustálým inovacím technologií nabízejí investování pohodlnější, transparentnější a cílenější. Společnost také spravuje svěřenecké fondy a je Fiduciářem tj. na základě smluvního ujednání přijímá vlastnický mandát ke správě cizího majetku. Tento majetek obhospodařuje ve prospěch a v nejlepším zájmu určených osob. Nejde tedy o konkrétní podnikání nebo druh profese, ale o fyzickou nebo právnickou osobu, která využívá své vědomosti, morální a odborné kvality bez ohledu na to, o jaké jde povolání. Fiduciární standard správy majetku tak významně překračuje pouhé investiční nebo majetkové doporučení. Jde o služby a přístup, kdy je zájem osob, pro něž je majetek spravován, kladen nad finanční nebo osobní zájmy samotného fiduciáře. Zasazuje se o rozmanitost, rovnost a inkluzi a pracuje na snižování ekologické stopy. V současné době má společnost BlackRock přibližně 18 400 zaměstnanců ve více než 35 zemích světa, kteří hovoří více než 130 jazyky. Tato společnost působí i v České republice. 

Z uvedeného vyplývá, že společnost má v oblasti investování a velkého byznysu velký vliv. Nelze se tedy divit, že dokáže ovlivňovat vlastníky a správce velkých společností. To vysvětluje skutečnost, že zástupci 66 velkých firem podnikajících v České republice zaslali otevřený dopis premiérovi Petru Fialovi (ODS), v němž ho vyzývají, aby podpořil uzákonění manželství stejnopohlavních párů. Mezi signatáři podepsanými pod tento politický požadavek na českou vládu najdeme globální korporátní giganty Amazon, Microsoft, Coca-Cola, Vodafone či IBM. „Jako zaměstnavatelé, kteří souhrnně zaměstnávají desetitisíce lidí v České republice, podporujeme a vítáme jejich rozmanitost. Sdílíme přání leseb, gayů, bi a trans lidí (LGBT lidí) žít a pracovat v České republice bez diskriminace a předsudků,“ dočteme se v dopise. Dopis prezentoval prezident české pobočky Vodafonu, který byl hlavním partnerem letošní Prague Pride a jeho banner nesl prestižní číslo jedna.

Zástupci globálního korporátu se při vznesení svého požadavku odvolávají na analýzu výzkumné organizace Open for Business, která tvrdí, že „nerovnoprávné postavení LGBT lidí“ stojí českou ekonomiku ročně až 37,6 miliardy korun. Zavedení tzv. „manželství pro všechny“ prý podle této analýzy „pomůže vytvořit prostředí pro hospodářskou prosperitu a nové pracovní talenty“. „Inkluze podle studií přitahuje do měst vysoce kvalifikovanou ‚kreativní třídu‘. Diverzita přináší v oblasti mladých talentů ‚efekt seskupování‘ a začlenění LGBT+ lidí je signálem otevřenosti, diverzity a kultury,“ píše se mimo jiné v analýze, na kterou se zástupci firem odvolávají.

Otevřený dopis korporátních gigantů premiéru Fialovi vyzývající k podpoře LGBT již stačil upoutat pozornost některých komentátorů. Právník Pavel Hasenkopf v souvislosti s touto kauzou na facebooku sdílel pasáž z eseje Václava Havla Moc bezmocných, kterou někdejší český prezident napsal ještě v roli disidenta na konci 70. let jako polemiku proti normalizačním pořádkům. Havel se v ní zamýšlí nad zelinářem, který vyvěšením vágního ideologického hesla ‚Proletáři všech zemí, spojte se!‘, které samo o sobě zní zdánlivě neškodně, projevuje svou loajalitu a poslušnost vládnoucímu režimu, aniž by sám sebe musel explicitně označit za zbabělce. Ideologie, se všemi svými nic neříkajícími hesly, tak v nesvobodné společnosti umožňuje ustrašenému zelináři zachovat si při projevech své bezvýhradné poslušnosti alespoň určitou iluzi lidské důstojnosti. „Jeden z podstatných rozdílů mezi 50. a 70. lety byl, že společenské přežití v 50. letech vyžadovalo aktivní poslušnost – sám napiš nějaký nápad na heslo, výzvu k popravě Horákové atd. A 70. létům stačila už jen poslušnost pasivní (dej to heslo do výlohy a na nic se neptej). Dnes se opět posouváme k aktivní poslušnosti – kdyby to těch 66 firem neudělalo (proč jen se mi vnucuje na mysl 99 Pragováků, asi že to číslo stačí otočit), riskují, že na ně naběhne nějaká duhová úderka a bude cíleně hledat něco antiLGBT, co tak sice nebylo myšleno, ale nějak se nám nezdáte...“ píše Pavel Hasenkopf.

A kdo je tedy vlastně ta „duhová úderka“, která by na podnikatele mohla „naběhnout“? Podle mnohých západních médií za aktivistickým počínáním velkých byznysů stojí politika globálních investičních firem, formovaná BlackRock.

Zde je odpověď na otázku proč jinak velmi inteligentní lidé jako jsou vlastníci a manažeři firem podporují význačnými finančními sumami tuto ideologii, která ohrožuje samé základy společnosti, reprezentované klasickými rodinami jako základy státu.

Že tvrzení o velké ztrátě v hodnotě 37,6 miliardy Kč je zcela nepodložené dokládá rozbor Kateřiny Lhotské, zveřejněný 23. 9. 2023 v periodiku Neviditelný pes.

MANŽELSTVÍ HOMOSEXUÁLŮ: Ekonomický přínos? Ale kdeže...

Před nedávnem se zastánci uzákonění stejnopohlavních „manželství“ vytasili s novým argumentem – prý to má i ekonomické přínosy. Analýza, která to má doložit, je však především ukázkou kreativní práce s daty.

Veřejnost se s její existencí seznámila v souvislosti s výzvou 66 firem vládě premiéra Petra Fialy k uzákonění stejnopohlavních „manželství“. V ní její signatáři tvrdí, že by to naší ekonomice přineslo každý rok až 37,6 miliardy korun. Podívejme se však na samotnou „analýzu“ (zde), na kterou se výzva odkazuje a na to, zda opravdu obsahuje dostatečně silné argumenty pro tvrzení, že uzákonění možnosti uzavírat stejnopohlavní „manželství“ je ekonomicky přínosné.

První zádrhel při rozboru „analýzy“ ovšem nastane, když se pokusíte některý ze zdrojů, na který se „analýza“ odkazuje, otevřít, abyste si mohli tvrzení autorů ověřit. Funguje z nich totiž zhruba jen pětina. To však není nic proti tomu, když se pozorněji začtete do zdůvodnění jednotlivých závěrů. Můžete si totiž hlavu ukroutit nad tím, jak jsou (eufemisticky řečeno) diskutabilní a kolik číselného eskamotérství obsahují. Vyvracet postupně úplně všechny by z tohoto článku udělalo velmi dlouhé čtení, a tak se omezme jen na pár ilustrativních příkladů.

V úvodní části dokumentu je uvedeno několik grafů. Hned ten první ilustruje korelaci mezi „Začleněním LGBT+ lidí a růstem HDP na obyvatele“, přičemž oním „začleněním“ je míněna i míra podpory vztahů osob stejného pohlaví. Ukazuje, že v zemích, kde je tato míra vyšší je i vyšší růst HDP a naopak. Na první pohled tedy pádný argument. Pohled druhý jej však boří jako domeček z karet. Tento graf má totiž hned dva nedostatky. Jednak je anonymní, takže není zřejmé, které státy jsou v něm uvedené, a tedy zda hodnoty opravdu sedí, případně zda nebyl jejich výběr proveden účelově. A jednak čerpá z poněkud nerelevantního zdroje. U grafu je totiž uvedeno, že vychází z „Údajů o městském HDP od McKinsey Global Institute (2015)“. Jenomže graf hovoří o „HDP zemí“. To však není všechno. Autoři „analýzy“ jej uvádí na podporu tvrzení, že podpora stejnopohlavních vztahů sebou přináší i vyšší růst HDP. Jenomže z grafu vůbec nevyplývá, zda nejde o souvislost náhodnou a pokud nikoliv, co je příčina a co následek. Ono to totiž může být i obráceně. Tedy, že stejnopohlavní „manželství“ si mohou dovolit jen země patřičně bohaté. V těch chudších totiž mají lidé úplně jiné starosti.

Příkladem jiné argumentační ekvilibristiky je pak výpočet ekonomického přínosu uzákonění stejnopohlavních „manželství“ ve zvýšení počtu svateb a s tím souvisejících oslav. „Analýza“ tvrdí, že to může hodit až 2,7 miliardy za tři roky po jejich legalizaci. Nechme teď stranou, že pokud chce dvojice gayů nebo leseb svůj svazek před přáteli „zoficiálnit“, tak mohou patřičně bujarou a honosnou oslavu uspořádat už teď. Ostatně to řada z nich taky dělá. Podívejme se však na metodiku samotného výpočtu. Je založena na odhadu počtu stejnopohlavních „manželství“, která by v případě jejich uzákonění vznikla. Vychází z podílu homosexuálů na celkovém počtu obyvatel ČR (1,5-6,7 %). Zde se autoři dopouštějí hned první nepřesnosti tím, že do výpočtu zahrnují i děti. Těch je 1,7 miliónu, tedy asi 17 %, takže celkový základ pro výpočet je o šestinu nadhodnocen. Ale budiž. Autoři „analýzy“ dále „konzervativně“ odhadují, že zhruba 25 % homosexuálů žije v trvalém svazku a z nich by chtělo „manželství“ uzavřít také zhruba 25 %, čímž jim vychází něco mezi 10 až 45 tisíci sňatky.

Tyto odhady autoři opírají o metodiku použitou při obdobné studii ve státě New York, přičemž ani v tomto případě nelze na uvedeném odkazu najít dokument, kde by se dala její relevance ověřit. Proč však použili právě ji? To neměli k dispozici nic lepšího? Samozřejmě, že ano. A jde dokonce o zdroj tuzemský. Tím je počet registrovaných partnerství uzavřených v prvních třech letech po jejich uzákonění. Bylo jich zhruba 750, přičemž v posledních letech jejich počet narostl na něco přes 300 ročně. Při použití tuzemských dat je tedy odhad počtu uzavřených stejnopohlavních „manželství“ zhruba dvanáctkrát menší (respektive desetkrát při použití novějších dat) než „konzervativní“ odhad vycházející ze studie ze státu New York. A tak je zřejmé, proč se její autoři inspirovali právě za oceánem. Vychází to prostě „líp“...

Dalším příkladem jejich tvořivosti je odhad ekonomických přínosů souvisejících se snížením nákladů na zdravotní péči v důsledku léčení následků násilí vůči LGBT+ osobám. Uvádějí, že s násilím nějakého druhu se setkalo asi 24 % těchto lidí, což stojí naši společnost něco mezi 0,75-3,4 miliardami korun ročně. Jenomže nevysvětlují, jak uzákonění stejnopohlavních „manželství“ tyto náklady sníží. To jako, že se tím problém násilí vyřeší a ono jako mávnutím kouzelného proutku zmizí? A kolik takových případů u nás v současnosti vůbec je? To se bohužel nedozvíme. „Analýza“ se totiž i tentokrát odkazuje na zdroj, který není dostupný. Z popisky k němu však vyplývá, že se jedná o 20 let starý dokument. To je opravdu „aktuální“ podklad...

Podobně jako výše uvedená tvrzení, lze vyvrátit i další závěry „analýzy“. Narazíme v ní i na opravdové „perly“. Třeba když byla pro odhad nákladů na léčbu deprese LGBT+ lidí použita data z Indie, nebo argument, že homofobie stojí tamní ekonomiku 30,8 miliard USD ročně, zatímco Keňu 105 miliónů USD a Indonésii 120 miliard UDS. To jsou opravdu „relevantní“ informace. Celá ta „analýza“ tak žádné ekonomické přínosy uzákonění stejnopohlavních „manželství“ nedokládá. Nicméně něco přeci jen ukazuje. Jsou to schopnosti autorů „analýzy“ pracovat tvořivě s daty. A taky to, že byla zpracována metodou: „Výsledek je předem dán a je třeba k němu poskládat data.“...

Převzato z: Neviditelný pes, Kateřina Lhotská, 23.9.2023

Významným podporovatelem manželství pro všechny a hnutí Gender jsou také NORSKÉ FONDY.  Snaží se finančními nabídkami ovlivnit vládní orgány, zákonodárné instituce, které mají rozhodovací pravomoci, nebo neziskové organizace i firmy, které jsou zaměřeny na podporu Istanbulské úmluvy.

Ve středu, dne 24. ledna 2024, zamítl Senát ČR po sedmihodinové rozpravě přijetí Istanbulské úmluvy v ČR. Děkujeme všem senátorům, kteří pro nepřijetí této úmluvy hlasovali.