Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jarní zamyšlení

14. 4. 2015

Kdysi jsem potřeboval jezdit do dalekých zemí, abych se divil. Dnes mi stačí jaro u nás na jižní Moravě, koberce sasanek a pampelišky, které jsou také slovo, které se stalo tělem. 

Hlína země, která ze sebe vytančí takové krásy, koniklece na vřesovištích a lesní skřivany. Každé jaro se zázrak opakuje. Hlína země, ve které je víc, než by se zdálo jarní bělásci s oranžovými konci křídel, orseje a fialky a zlatý déšť, skrápěný jarním deštěm. Proč se o tomhle nepíše v novinách?

Ležíme na zádech na rozkvetlé louce v naší vesmírné botanické zahradě a říkáme si, že kdybychom tak viděli zázrak, uvěřili bychom. Nebesa a pomalu plující mraky přitom vypravují o Boží slávě svou poezii a dílo jeho rukou zvěstuje obloha. Ptáci o tom zpívají. Nebesa nespekulují, zda Bůh je, nebo není.  Nebesa nejsou absurdní. Řeky, které tleskají rukama, rozveselené lesní stromy i hory, které skáčou jako berani, si velmi dobře pamatují na ruku, z níž pochází.

Říkám si na jaře: Je vůbec možné, že na této planetě je jediný ateista? Vesmír nemá žádný důvod být krásný, ale on je, a my jsme ponořeni do krásy, do divokých květů jara. Svět není mechanický stroj, svět je dílo, které pamatuje na sedm dní svého zrození, na slovo, na Vítr, který se vznášel nad vodami, nejtajemnější osobu Trojice, jehož barvou je zelená, neboť on je ten, který dává život.

V každém z nás to je. I já jsem hlína této země, slovo, které se stalo tělem, hlína, do které byl kdysi vdechnut dech života a já se stal živým tvorem – a jako kdysi Adam, první, co jsem uviděl, když jsem otevřel oči, byl Bůh.

Pochybovači, jenž o Bohu a jeho všemohoucnosti mudruješ, rozhlédni se, rozvaž a umlkni…

Převzato z Katolického týdeníku č. 15., 7-13. 4. 2015, Fejeton P. Marka Váchy. (Kráceno)