Karel KAVIČKA

Nahoře vidím dravce, tady dole obětavce, říká farář a disident Kordík

Převzato z IDnes 29. listopadu 2014   

Farář Josef Kordík je morální autoritou. Opravoval kostely, celý život pomáhá lidem a desítky z nich skrze víru „zachránil“. Signatář Charty 77 se po 25 letech svobody rozhodl k ojedinělému kroku. Podepsal dokument Slovo k listopadu, který upozorňuje na riziko ztráty demokracie.

Proč jste se připojil k prohlášení Slovo k Listopadu?
Občas mi někdo říkal: Jak to, že chartisti nekritizují současné zlořády? Odpovídal jsem na to: Musí být nejprve definován nepřítel. No, a to se mezitím stalo. Václav Klaus se na konci svého volebního období odkopal arogantní amnestií a současný prezident Zeman arogantním hulvátstvím, kterým pokálel všechny ideály sebeúcty našeho národa. Text je brilantní. Kdo by nepodepsal?

Jak posledních pětadvacet let hodnotíte?
V 80. letech jsem byl dělníkem v továrně na nábytek. V mnoha věcech jsem byl a jsem mimo normu. Už si nepamatuju, jak to přišlo, že jsem napsal na malý papírek: Jaro přijde (odkaz na politické uvolnění v Československu v roce 1968, pozn. red) a podepsal jsem se. Vedoucí provozu mi to sebral a přišpendlil to na stěnu v kanceláři mistrů, kde to pak viselo roky. Když přišel listopad 89, starý nákupčí Hodboď řekl: No jo, jedny už jsou nakapsovaný, tak musej přijít jiný, aby se nakapsovali. Koukal jsem na něho jak blázen a říkal si: Co to ten dědek kecá? Ale už mnoho let mu dávám za pravdu. Přesto jsem nesmírně vděčný za změnu. Listopad přinesl mnohem více pozitivního.

Připadá mi, že mnozí považují svobodu a demokracii za předem danou a neměnnou veličinu...
Ono je to ale přirozené. Zdraví si taky začnete vážit, až když onemocníte. Je to součást procesu vývoje lidského vědomí. Bohužel jsme se nenaučili jako Židé větřit nebezpečí předem, už když se jemně rýsuje.

Na co narážíte?
Je toho více. Zmínil bych třeba stále agresivnější chování putinovského Ruska a s tím spojené výstupy některých našich předních politiků.

Bojíte se jako Evropan režimu v Rusku?
Je to pouze jedno ze současných nebezpečí.

Autoři dokumentu Slovo k Listopadu upozorňují mimo jiné na nebezpečí nástupu stran vůdcovského typu. Jak to vnímáte?
Vyšší politiku vidím jako porcování medvěda. Tady, v malém městě se s těmi pár korunami hospodaří průhledněji a zodpovědněji. Nahoře vidím dravce, tady dole obětavce.

Zpět do Česka. Na co podle vás ukázala poslední série voleb: parlamentní, evropské a komunální?
Považuji to za velké riziko pro naši křehkou demokracii. Voliči však umí trestat. Když je despota rychlejší než prozření voličů, délka mandátu, pak poteče krev.

Jak si jejich úspěch vysvětlujete, v čem je hlavní riziko oligarchizace moci?
Když jsou lidé líní, mají rádi jednoduchá řešení a nechtějí brát odpovědnost ani za sebe a svoji rodinu, natož za svoji společnost. Proč by toho „vůdci“ nevyužili? Když budou voliči myslet na děti a vnuky, snad budou příště volit zodpovědněji.

Před více než třiceti lety jste se zapojil do disentu. Proč jste to dělal, vždyť vám muselo být jasné, co bude následovat?
Pravda mě děsně baví. V Bibli jsou skvělé věty o pravdě a svobodě. Mohl jsem si naostro otestovat boží přísliby o boží ochraně. I když byl Ježíš zabit, zvítězil.

Kdybyste lidem, kteří komunistický režim nezažili, měl totalitu přiblížit, co byste jim řekl?
Nechte se zavřít do klece s pravidelným minimálním přídělem potravin tak akorát, abyste nezemřeli. Pustí vás, až slíbíte, že budete poslouchat a nezlobit, a vzdáte se všech svých snů a tužeb.

V čem byl ten systém tak zákeřný a zločinný?
Na rozdíl od nacismu, který byl otevřeně agresivní, komunismus zneužíval to nejkrásnější, co v lidech je a po čem touží: po solidaritě, po spravedlnosti a rovnoprávnosti, obětavost jedince v zájmu kolektivu. Zneužíval slova, lhal, ale tak, aby nebylo poznat, že jde o lež, tedy alespoň ze začátku. Velice důvtipně štval lidi proti sobě, využíval lidských slabostí: závisti, žárlivosti, lačnosti. Nenápadně překroutil realitu tak, aby se špatné vlastnosti lidí staly výhodou a přinášely užitek. Proto dnes lidé mají pocit, že sami se sebou nemusí nic dělat a že „za všechno může systém“. Ale nic takového jako systém neexistuje: systém tvoří lidé.

Jistě jste přemýšlel o duchovním rozměru totality.
Totalita a evangelium jsou neslučitelné. V podobenství o marnotratném synu je Bůh představen jako ten, kdo absolutně respektuje svobodu.

Spatřujete nějaké negativní modely chování ve společnosti, které přetrvaly dodnes nebo se v současnosti dokonce umocnily?
Kde je kořist, tam se slétnou supi. Supi jsou ve všech režimech.

Z vyjadřování a chování některých čelních politiků z poslední doby vyplývá, že je tu snaha o namalování tlusté čáry za minulostí a o usmíření s exponenty minulého režimu. Co tím sledují?
Domnívám se, že je to motivované tím, aby bylo odpuštěno těm, kteří sami o tlustých čarách za minulostí nebo o usmíření se zločinným režimem hovoří. Tedy, aby bylo odpuštěno kořistníkům současným. Minulost nikdy nejde oddělit tlustou čárou, pokud ji nejprve nepřijmete a nezpracujete, nevezmete si z ní pro sebe poučení a nezměníte své chování a myšlení. Jinak si ji nesete s sebou. Platí to na osobní, rodinné i kolektivní úrovni.

Na krajích, ale i ve vládě či v zákulisí politických špiček jsou pohodlně usazeni lidé, kteří spolupracovali s komunistickou mocí nebo nadbíhají autoritářským režimům. A lidé volí, jako by je už minulost nezajímala.
Milovníky svobody čeká úmorná osvětová práce. Když je žák připraven, učitel se najde. Žáci, kde jste?

Čím si ústup od demokratických principů a od obhajování lidských práv a proti tomu na první místo stavění ekonomických zájmů vysvětlujete?
Hamty, hamty, ať mám víc než tamty. Někteří politici cítí šanci, jak získat pro sebe výhody, a to nejen ty materiální.

Máte návod, jak společnost uzdravit, abychom neupadli zpět do nějaké formy totality, nesvobody?
Masarykova malá drobná práce.

Kdy se člověk stává nesvobodným?
Když přestane přemýšlet.

Jak se tomu můžeme bránit?
Začněte od mudroslovných knih v Bibli: Kniha moudrosti, Kazatel, Přísloví, Sirachovec.

A jak se tomu může bránit společnost?
Od jednotlivce, který vyjde z obýváku a jde hledat spřízněné duše.

Na závěr se ještě dotknu vaší velké záliby: poutí ke svatým místům. Ušel jste na etapy tři tisíce kilometrů do poutního místa Santiago de Compostela ve Španělsku nebo přes jeden tisíc kilometrů do Říma. Co vám to dává?
Pokaždé jsem se vracel nadšený z krás cizích zemí. A cizina mi otevřela oči pro dosud nevnímanou krásu doma. Ta krása mě vždy dojímala. Vyrážel jsem na pouti ve svém volném čase také proto, že jsem potřeboval regeneraci pro psychicky náročnou práci ve věznici (roky byl vězeňským kaplanem ve valdické věznici, pozn. red.). Šel jsem jen o řádné dovolené. Další rok jsem pokračoval tam, kde jsem předtím skončil.

Prozradíte mi největší duchovní zážitek z vašich cest?
Brzy jsem se ujistil, že nejdu sám. Stále o sobě dával vědět průvodce sv. Jakub - Santiago, patron poutníků.